10. Finále

Nejprve zkrácená verze pro nedočkavého čtenáře: Ne, nevyhrál jsem (všechno) (letos). A teprve samotná závodní zápletka až nečekaně prokázala platnost pseudonymu profiamatér. Od vstupu do Brompton zóny se totiž profi a amatérské momenty střídají vcelku pravidelně po zbytek dne. Jak a proč, ptáte se? Potom čtěte dál.

Amatér: Ukazuje se, že v únoru jsem málo nadhodnotil předpokládaný čas v cíli a dnes budu startovat ze 169. místa, odhadem dvě stě metrů od startovní brány. Mohlo to dopadnout i hůř, když uvážím kolik jezdců si nahlásilo zcela iracionální časy, některé v přímém rozporu se zákony fyziky a časoprostorového kontinua. Horší než vzdálenost od startéra je, že startovní číslo nad 145 znamená start z druhé vlny, 10 vteřin po úvodním signálu a bude tedy co dojíždět hned od začátku.

Složená kola se po dvojicích řadí do startovního gridu dle závodních čísel a jezdci zaujímají pozice na opačné straně třídy The Mall. Trochu mě překvapí, když na mě „můj“ partner ve startovním poli vesele mává už když se k němu blížím od kol. Vysvětlení je nasnadě: Je totiž taky Čech a vlajka na zádech mého saka hovoří jasně.

Profi: Startovní vlajka (Union Jack) jde dolů – podruhé. Přebíháme ulici ke strojům a mně se ho daří sestavit tak rychle, jako snad za celý měsíc předtím ne. Na kontrolu čehokoliv není samozřejmě čas. Utáhnout a vyrazit. Super.
Amatér: Jakmile euforie z vydařeného startu pomine, dochází mi, že jsem nevytáhnul sedlovku až na doraz a budu mít o pár centimetrů nižší posez. Optimální to rozhodně není, ovšem udělat se s tím nedá taky nic, jede se.
Profi: Spolu s několika dalšími „chrty“ z druhé a třetí vlny se díky skvělé spolupráci daří dojet vedoucí, asi třicetihlavý balík! A dokonce nám na to stačí jen úvodní okruh! Druhý nával endorfinů. Jednak jsem si hned první dva kilometry parádně užil a připadal si skoro jako na týmové časovce někde na Tour (mínus ta skládačka pod zadkem, samozřejmě) a jednak teď valíme dost natěsno v cirka čtyřicetičlenném stádu rychlostí hravě přes čtyřicet na šestnáctipalcových galuskách jednou z nejslavnějších tříd Londýna. Jsem tam, kde jsem potřeboval, abych mohl vůbec pomýšlet na nějaké přední umístění. Doufal jsem, že startovní manko dojet půjde, ale úplně počítat se s tím nedalo a příznivé okolnosti (další rychlíci v zadních pozicích) byly nutnou podmínkou.

Když jsem ještě z jara v pohodlí domova „analyzoval“ videa předchozích ročníků, nabyl jsem dojmu, že čelo závodu sice jede rychle, opravdové závodění si však favorité nechávají na – řekněme – jeho druhou polovinu, tedy poslední tři až čtyři kola. Pokud se někdy budete chtít této kratochvíle snad také účastnit, vězte, že uvedený dojem je skutečnosti na hony vzdálen. Když se po chvilce v peletonu rozkoukám, uvědomím si, že se i v něm jedou plný palby od samého začátku. A je to mazec, mrštnost skládacích závodních bestií je sice v městské džungli obvykle báječná věc, v boji o pozice ale můžou mít náhlá rychlá vybočení v touze vměstnat se do co nejtěsnější mezery i dost bolestivé následky a upřímně přiznávám: Mám teď i docela nahnáno…

Profi: Situaci vyhodnotím tak, že je lepší držet se nalevo (na vnitřní straně zatáček), protože až to někdo v zatáčce položí – a všimněte si, že záměrně píšu až, nikoliv jestli to někdo položí – všichni po jeho pravici se sklouznou s ním. Nejsou tu sebevrazi, to ne. Ani na první pohled blázni, pomineme-li náš aktuální kolektivní vzhled. Přesto vnější podmínky bezproblémovému dojezdu do karet právě nehrají: Fouká vítr se silnými poryvy, panující sucha a vedra usušila snad třetinu všeho listí na stromech. To listí leží nebo poletuje spolu s námi alejemi a na fotkách by atmosféra připomínala spíš pozdní říjen než střed léta. A nějak se mi nedaří setřást předtuchu, že jeden z listů má na rubu moje jméno. Nicméně závodíme, pozornost a reflexy jedou naplno, podobně jako plíce a nohy.
Amatér: Třetí zatáčka druhého kola. Ze široké aleje Birdcage Walk se ostře odbočuje do o poznání užší Horse Guards Road. Ve chvíli, kdy se začnu trochu uklidňovat, že zvolená taktika funguje, mě nějaká frajerka (jako fakt, frajerka, jelikož nakonec dojede druhá mezi ženami a jenom pět vteřin za celkovým vítězem) zavře v zatáčce takovým stylem, že si vzájemně potykáme pláštěma a na výběr mi zbývá jenom a) téměř zastavit, nebo b) okusit pevnost londýnských kovových zábran na vlastní žebra. Volím variantu jedna, udělám dva kroky pěšky a během dvou a půl vteřin už zase šlapu do pedálů, co se dá.

Drobná matematicko-faktická odbočka: Při rychlosti 40 km/h ujede peloton za minutu 666 metrů. Každou vteřinou tedy urazí přes 11 metrů, z čehož vyplývá, že v daný okamžik jej pozoruji ze zhruba třicetimetrové vzdálenosti.

Užil jsem si v balíku sotva kilometr a teď to ve snaze jej znovu dotáhnout opět rvu na maximum a pěkně za svý. Tentokrát nikdo s kým se dá vyvézt. Odpadlíků z vedoucí skupiny je poskrovnu a ti se ke mně do sprintu rozhodně nepřidají. Nájezd do třetího kola a skoro celý okruh se mi čelo závodu nevzdaluje. Jenže ani nepřiblíží, tepovka natrvalo překračuje hodnotu 180 a nohy mi začnou dávat zřetelně najevo, že na to abych rozjetý peloton dojel v průběhu jednoho závodu dvakrát, jsi kamaráde trénoval málo..

Amatér: Těsně před polovinou závodu nezbývá, než se smířit s realitou. V aktuálním tempu nemám šanci zbývající čtyři okruhy dokončit, zrychlit není jak. Trochu se nadechnu, zvolním tempo a nechávám se dojet druhou skupinou jezdců. Trvá to skoro minutu, to jsme jim teda strašně ujeli. Může jich být tak pětadvacet a tihle od pohledu taktizují už teď. Táhnou je čtyři, možná pět odvážlivců, které všichni ostatní budou chtít převálcovat až v závěrečném finiši.

Přidám se k nim, baví mě se starat o tempo a znovu si závod užívám. Takhle kroužíme až do sedmého kola. Zkusím angličtinu Standy Řezáče a frázemi typově shodnými s: „Mein ski gut pripért“ a „Cén kilométr šůsn“, se s kolegy na špici shodneme, že dovézt si zbytek toho vlaku na zádech až do cílové rovinky není zrovna brilantní nápad. „Let’s leave them behind!“ machruje na mě jeden z nich, zřejmě domorodec. Nu dobrá. „You keep the pace, I’ll do my best at the end of this lap,“ odpovím.

Profi: Nakonec jsme čtyři, celé sedmé kolo nestřídám a před nájezdem do cílové rovinky je řada na mně. „Let’s go, go, go!“ pokřikujeme na sebe, když se vyhoupnu ze závětří, v mé „osudné“ zatáčce jdu tentokrát na brzdy co nejmíň a díky rozdílu rychlostí se pohodlně dostávám do čela skupiny. Stovky metrů před námi zvoní do posledního okruhu a teď se ukaž. Jedu na maximum, hlavu sklopenou, už dávno nevnímám jezdce o kolo a víc zpět. Úplně se bojím podívat za sebe. Ještě pořád makej, říkám si, ať je utrhnem.
Amatér: Ohlédnu se až před nájezdem do zatáčky u královnina sídla a povedlo se! Jenže jedu sám. Utrhnul jsem všechny… Dva kilometry sprintovat nezvládnu.
Profi: Trochu zvolním a dojede mě ten místní maník v červené přilbě. „Let’s do it! Last lap!“ volám na něho. Nekouká zrovna odhodlaně, ale když se zařadím před něj, jde do toho. Párkrát se protočíme a balík nás nedohání. Nezbývá ani půl kola a jemu se začne vracet řeč: „Great pace!“ a „We can make it, man!“ volá radostně. Na znamení souhlasu mu odpovím zhruba: „BuhuHehe“ a je nám od té chvíle oběma jasné, kdo bude mít víc sil na cílový spurt.
Amatér: Takže na něj ani nedojde. Nechávám ho odjet a cílovou rovinu si už spíš pohlídám. Když se ohlédnu a ti, co jsme se jim půl závodu starali o tempo do ní teprve najíždějí, je jisté, že bych to před nimi stihl už snad i doběhnout. Je docela dobře možné, že i kdybych se ve vedoucí skupině zuby nehty udržel, stejně by si mě ve finále namazali, takže být v cíli druhým jezdcem za nimi nejspíš neznamená bůhvíjak dramatický propad v pořadí, ale každopádně jsem se na to ku***sky víc nadřel.
Profi: Radost ze zážitku se dostavuje už v posledních metrech závodu, byť úplně první věcí, která mi nyní probleskne hlavou, je zcela zřetelné: „Ty vole, tys to dojel bez úhony! Tys to fakt přežil…“ Dřív než Bromptonovi vychladnou brzdy a jeho pilot si stihne v paddocku pověsit účastnickou placku kolem krku, potřást rukou a prohodit pár slov s ostatními ze „skupinky tempařů“ a dalšími závodníky z Čech, mám už jasno – sem se budu chtít jistojistě vrátit.

Dohra
Vypijeme a projíme vouchery ze startovních packů, probíhá vyhlášení vítězů, začíná se smrákat – nastal čas vzít kolo a ulicemi Londýna vyrazit k hotelu. Těsně před východem z areálu mě taktéž na Bromptonu dojede a zastaví postarší gentleman. Nezávodil, číslo nemá, ale oblečený je stylově a začne se omlouvat: Že ho to moc mrzí, ale při vyhlašování tradiční ceny pro nejlépe oděného závodníka a závodnici došlo k omylu. Cenu dali jezdci s číslem 168, spletli se, když jí chtěli dát mně (mám 169). Ani nevím proč, ale okamžitě si vzpomenu na scénku z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje: „Já musím trvat na opakování ceremoniálu…“ Neopakuje se samozřejmě nic, ale ani nepošlou pro Chocholouška a beru to jako win/win situaci. Věcné ceny mi logicky stejně dát nemohou, jelikož jimi již nedisponují, ale vyměníme si emaily s příslibem, že mi poštou přijde náhrada domů. Že jsem vyhrál vědí jen čtyři lidi na světě, svědci výše popsané příhody. Profiamatérský závěr par excellence. Stmívajícím se Trafalgarským náměstím nakonec odjíždím jako vítěz.

Závod a výlet v číslech:

  • 28:43Výsledný dosažený čas
  • 36. – Umístění v cíli (oficiálně je to 34. mezi muži, ale když Vás předjedou taky dvě holky, není fér je nepočítat)
  • 644Počet kilometrů, které měla skládačka na svém kontě po návratu z Londýna
  • 104093Množství kroků při toulkách Londýnem mezi 26. a 30. červencem 2018

…a to kolo… si nechám 🙂