8. Londýn

Tady si mi bude líbit, dojde mi již v prvních chvílích po dosednutí na nepříliš dlouhou přistávací dráhu letiště City (1500 metrů délky, pro srovnání Praha má 3715m a například Frankfurt s Mnichovem rovné 4km). Ono už samotné přiblížení s přistáním na zmíněné městské letiště je provázeno nezvykle strmým klesáním sestupové roviny, ostrou otočkou v blízkosti nejvyšší londýnské stavby – mrakodrapu The Shard, prudkou aktivací brzd a zpětným pojížděním k terminálu po dráze, což spolehlivě přivodí přihlouplý úsměv ve tváři nejspíš každého fandy letectví.
K pochopení rozdílu kultur stačí skoro nepostřehnutelné, leckdy snad i nedefinovatelné maličkosti na každém kroku – třeba když u vstupu do metra (nikoliv jen u letiště, ve všech stanicích) postává pracovník ochotný poradit i nad rámec položeného dotazu, což v porovnání s našimi „kukaněmi“ pro dozorčí stanice se zatmavenými okny dává od samého počátku pobytu tušit, že role a fungování společnosti jsou tu zkrátka nastaveny jinak. Nebo když servírka poplete Vaši objednávku, přinese ještě větší snídani než jste chtěli a nakonec spolu s další omluvou odečte slevu z té PŮVODNÍ, nižší ceny. Pokud se kapitán přívozu v každém kotvišti osobně omluví za osmiminutové zpoždění jeho lodi, zdůvodněné špatnou povětrnostní situací, za níž není možno plout nad určitý rychlostní limit. Nebo hlídač v muzeu, který prokáže hlubší znalost problematiky určování zeměpisné délky, než jakou byste očekávali od kvalifikovaného průvodce. A městský policista, co na přechodu nerozdává pokutové lístky stylem: kolik lístků, tolik stovek a sice rázně, ale přesto napůl v žertu se obrátí na dvě postarší dámy, cože se jim přihodilo tak smutného, že se chtějí raději nechat nelítostně převálcovat právě se blížící smrští taxíků a autobusů. Obdivuji vrozený smysl pro slušnost bez známek přehnané servility. S úžasem hodným profiamatéra několikrát denně pozoruji ony nahodilé dobré skutky a projevy vzájemného respektu a tolerance, v obecném vnímání zdánlivě neslučitelné s odosobněnou atmosférou velkoměst.

 

Londýn je vskutku výjimečné město. Dost možná každá oblast veřejného života – parky a zeleň, cyklostezky, promenády, ukazatele a navigační tabule, památky, sportoviště, hromadná doprava, je spravována povětšinou neziskovým spolkem a opravdu v mnoha chvílích máte skoro až hmatatelný pocit, že někdo vynaložil skutečně velké úsilí, aby se tu obyvatelé i turisté mohli cítit/orientovat/pohybovat, zkrátka žít co možná nejsnadněji a bez zbytečných komplikací. Drtivá většina turistických atrakcí (snad s výjimkou okolí Picadilly Circus) není pojatá pouťově-cirkusovým stylem, ale zdá se nabízet návštěvníkům tu správně a pečlivě vyváženou kombinaci poučení i zábavy – v tomto ohledu stojí za zmínku ikonický most Tower bridge s expozicí ve stylu „posledního pracovního dne“, jehož strojovna zdvihacího ústrojí ve Vás opravdu vyvolá dojem, že pec kotle ještě žhne, dělníci teprve před krátkou chvíli dokončili každodenní očistu parních strojů, na stolku leží rozepsaný deník s provozními záznamy a v šatně po nich zbyly čerstvě odložené pracovní úbory. Na Londýn rozhodně nestačí víkend – ani čtyři dny, po které jsem měl možnost se jeho centrem toulat. Vždyť jen prohlídka samotného Toweru, pevnosti ukrývající nejen oslnivě úchvatné korunovační klenoty, zabere s přehledem větší část dne. Fronta na vstupenky do Westminsterského opatství bohužel také.
Nevadí – budu se muset zkrátka ještě vrátit. A to není vůbec špatná vyhlídka.